Před nedávnem jsem byl v Paříži a vlastně právě to bylo spouštěčem, proč jsem se vrátil k deset let starému titulu ASSASIN'S CREED UNITY. Ten se odehrává v době francouzské revoluce a zobrazuje zjitřené nálady, při kterých bylo celé město a vlastně v té době i celá Francie na nohou.
Hra ve své době tropila celkem rozruch. Bylo ji vyčítáno hlavně to, v jakém stavu byla vydána. Hlavní vlnou kritiky pak byla optimalizace. Unity je asi nejvíce přelidněným Assassínem. Díky tomu v dobách vydání padaly framerate tak nízko, že byla hra téměř nehratelná. To se nyní neděje. Ne že bych během hraní nenarazil na žádnou chybu, ale žádná nebyla fatální a celek běžel celkem svižně i na nejvyšších detailech.
Trochu jsem se obával grafiky a ovládání. Přeci jen těch deset let by mělo být znát, ačkoliv hlavně parkur a prolézání okny nebylo vždy na „první dobrou“. Ubisoft se těchto neduhů v ovládání vlastně drží tu méně, tu více i dnes, takže v tomto ohledu to nebylo překvapením ani po dohrání nejnovějšího ASSASIN'S CREED. A s tím souvisí i druhá poznámka v rámci srovnání s Mirage. Hra vypadá stále dobře. Nemá sice tak pestrou paletu barev, ale to by se ve špinavé Paříži ani nehodilo. Naopak dokáže moc pěkně navodit atmosféru a vtáhnout vás do děje. Mirage je vlastně jen o špetku detailnější, ale jinak jsou po grafické stránce obě hry vlastně srovnatelné. Ve věci zábavnosti a motion capture soubojů a parkůru bych řekl, že stařičké Unity dokonce i vítězí. Což tedy jen velmi výmluvně komentuje fakt, že Ubisoft už delší dobu chrápe na dávno oschlých vavřínových větvích.
Pak je tu příběh a celková filmovost hry, při které jsem opět vrněl mnohem spokojeněji než u Mirage. Příběh je mnohem komplexnější a skvěle proplétá osobní linku a historické události, které Francii zasáhly. Stanete se účastníkem dobytí Bastily, setkáte se s Napoleonem, Markýzem De Sade a spoustou dalších, třeba méně významných osobností, jako byl třeba Filip Lotrinský. I tady si musím povzdechnout nad tím, jak assassínská sága skončila teď a tvůrci z ní ani zdaleka nedokáží vymačkat její potenciál. Překvapivě mě občas zaskočila i obtížnost misí, která má i na středně vysokém levelu rozhodně vyšší nároky, než současný mainstream od Ubisoftu.
Díky obrovskému množství osob působí Paříž jako opravdu živoucí místo, někdy možná až příliš. Rozrážení davů může být leckdy otravné, nicméně to vytváří celkem uspokojivou atmosféru města, ve kterém se právě teď děje významná historická událost a díky tomu je celé na nohách a protestuje v ulicích. Historickému zasazení celkem pomáhají i drobnosti, jako jsou kameloti prodávající noviny. Krátké články výmluvně a někdy i vtipně komentují dějinné události a donutily mě číst si noviny po celou dobu hraní. Rozhodně tu je znát fakt, že Ubisoft je francouzská firma. Péče, která byla jak zasazení tak městu věnovaná, je vidět. A to nejen na historických modelech kultovních staveb, jakými je katedrála Notre Dame nebo pařížský Pantheon. Herní model Notre Dame z Unity mimochodem používali i při hašení požáru i při projektování obnovy katedrály.
Hlavní hrdina Arno Dorian je mnohem osobitější typ hrdiny než Basim z Mirage, ačkoliv legendárnímu Eziovi z počátku série se nevyrovná. Rozhodně za sebou má silnější story, přestože druhá hlavní postava příběhu, kterou je jeho láska Élise de la Serre, působí o poznání dvojrozměrněji.
Je super tu také vidět assassínské bratrstvo jako nějakou organizovanou skupinu, která řeší vztah k Templářům a vnitřní konflikty. To mi v posledních dílech série vlastně celkem dost chybělo. Pak tu jsou ještě například kooperační mise, které ve své době byly novinkou. Ty jsem vyzkoušel několikrát, ale nikterak jsem si je nezamiloval.
Kupodivu mi nepřišlo, že by hra nějak výrazně zestárla. Grafika vypadá stále dobře a i když některé obličeje mohou být na první pohled trochu gumovější a textury málo detailní, není to nic, co by nějak výrazně zaostávalo. Pohyb po městě je rychlý a přirozený i díky tomu, že se občas můžete pohybovat interiérem staveb. Využívá se zde širší možnost ve výběru typů zbraní, které opravdu výrazně přispívají k tomu, jak silná je vaše postava v soubojích. Ačkoliv je jich tu celkem dost, nic mě nemotivovalo k tomu vyzkoušet všechny, a tak jsem jel s pár oblíbenými, z nichž nejsilnější je skrytá čepel používaná ve stealth módu. Ta vás opakovaně nutí k tichému assassínskému postupu. Kdykoliv se objeví více nepřítel, je to problém. Existuje i široká paleta toho, jak můžete svého hrdinu vizuálně upravit, avšak to pro mě nikdy nebyla nijak atraktivní odměna za splněné vedlejší mise. Důležité jsou statistiky jak zbraní, tak „armorů“, které pro vás začnou být ale irelevantní, jakmile si našetříte na něco „lepšího“ v nabídce.
Typů „enemáků“ není moc, ale jakmile se setkáte s těmi, již mají zbraně na dálku, začnou být jejich kombinace v mnoha pevnostech celkem zajímavou výzvou v tom, jak jsou rozestavěni. Vybílit větší pevnost, aniž byste spustili poplach, občas bývá celkem oříšek.
O náplni misí lze říci snad jen to, že jsou uspokojivé. Ničím nevyčnívají ze standardu série a ani nejsou extrémně nudné. Je tu určitá repetitivnost, ale nic, co by mě štvalo víc než v jiných dílech. Konec je na můj vkus možná až příliš rychlý. Nicméně jako celek jsem si to užil. Téměř deset let stará hra tak překonává v těch zásadních parametrech nejnovější přírůstek do assassínské rodiny a dává tak okatě na odiv bezradnost, se kterou se Ubisoft v rámci série ASSASSIN'S CREED potýká.